Strom Poezie

skrz oční důlky
lebky země
roste strom
barvy smrti

prosící ruce
natažené
k bíložlutému mraku
zkázy

kdyby měl nohy
kdysi useknuté
mečem samoty
utekl by
do minového pole na obzoru

roste na hoře
sinalých tváří
zoufalců

větve ošlehané
výkřiky
zatracených

kmen rozdrásaný
drápy
hledajících spasení

kořeny zarostlé
v ocelových
troskách světa

a bledá záře
poslední naděje
ukryla se
za pustá skaliska

jen ohořelý strom
spálený
na uhel