Temný stín někde v dáli Próza

Je jako temný stín někde v dáli, kam jen nejbystřejší oko dohlédne a i to jen rozmazaně. Tak rozmazaně, že vidí jen stíny, jednímž z nich je i on.

Objeví se jen na okamžik, tak krátký okamžik, že by se dalo říci, že opět zmizí ještě dříve, než se objevil. A třeba se neobjeví ani na tento nekonečně kratičký okamžik, třeba je jen výplodem fantazie pozorovatelů či šálením jejich zraku, který na tu dálku, ať se namáhá sebevíce, nevidí nic než tmavé stíny.

Není však tvorem na jevišti dění, který na tomto jevišti není vidět a z nějž je vidět jen jeho stín, který vrhá na pozadí děje, nýbrž tvorem nacházejícím se za pozadím tohoto jeviště. Osvětlován světlem z jakési hlubiny, o kterém ještě nikdo nezaslechl ani sebemenší zvěst, natož aby o něm sám měl byť jen tušení, vrhá svůj stín na pozadí.

Přes pozadí děje může vidět vše co se děje na scéně, chce-li, ale ze scény jeho samého viděti nemožno. Jen jeho stín. Pořád jen ten strašný stín, nic víc. Přes pozadí může i ovlivňovat dění, ne sice přímo, ale skrytě, o to však účinněji, a dokonce může i dění ovlivňovat jej, ovšem jen když mu to sám dovolí, což sice čas od času, při obzvláštní slabosti, dovolí, ale hned v zápětí toho trpce lituje a zapřísahá se, že už to vícekrát nedovolí, což také dodržuje, ale jen do té doby, než opět přijde ta slabost, hrozná a vražedná slabost, která ho dříve či později musí zahubit.